Moje plíce

NÁŠ PŘÍBĚH

Nás, zakládající členy spolku, spojuje nejen stejná diagnóza, rakovina plic, ale i to, že jsme celoživotní nekuřáci. 

Jsme důkazem toho, že rakovina plic se může týkat každého. Víme, jaké je bojovat s nemocí, známe pocity strachu, nejistoty a zažili jsme, jak rakovina změnila životy nás i našich blízkých. 

Tato zkušenost nás posílila a změnila pohled na svět. Tady a teď jsme tu pro vás! 

Věříme, že společně dokážeme překonat i ty nejtěžší chvíle.

Pacientská organizace Moje plíce, z.s. vznikla s cílem poskytnout podporu pacientům s rakovinou plic a jejich rodinám v nejtěžších chvílích jejich života. Naším posláním je stát po jejich boku a bojovat za lepší podmínky a péči pro všechny postižené touto vážnou nemocí.

Nabízíme emocionální, informační a praktickou podporu, aby pacienti a jejich blízcí nebyli na svou situaci sami. Obhajujeme jejich práva a usilujeme o zajištění přístupu k nejmodernějším zdravotním péčím a léčebným možnostem. Snažíme se zvyšovat povědomí o rakovině plic, rizikových faktorech a důležitosti včasné diagnózy prostřednictvím osvětových kampaní. Věříme, že informovanost může zachraňovat životy.

Naše prevenční aktivity se zaměřují na upozorňování na rizika kouření, znečištění ovzduší a dalších faktorů, které přispívají k rozvoji rakoviny plic. Spolupracujeme s lékaři, vědci a dalšími odborníky na výzkumu nových metod léčby a prevence, abychom mohli nabídnout pacientům efektivnější a méně invazivní možnosti. Naším cílem je, aby každý pacient mě šanci na lepší a delší život.

Zakládající členové

Ilona Mančíková

Myšlenka založit spolek vznikla spontánně poté, co mne oslovilo více lidí z mého okolí, kteří rakovinu plic řešili se svými blízkými.

Zjistila jsem, že neexistuje organizace, která by se výhradně této nemoci věnovala. Když do mého života přišla Lucka a Robin, bylo to pro mě utvrzení, že se nic neděje náhodou.

Chci, aby lidé, které potká stejná zkušenost jako nás, věděli, kam se mohou obrátit o pomoc, kde čerpat informace, podporu. Chceme být také inspirací toho, že léčbu mohou zvládnout a dál kvalitně žít. Že v tom nejsou sami.

Souběžně vznikl nápad na výzvu Nekašli na to, zjistila jsem totiž, jak malou účast má program včasného záchytu rakoviny plic.

„Vždyť vám to může zachránit život!“ – chce se mi křičet do světa na ty, kteří kouří a na vyšetření nejdou ze strachu.

Nebo protože o této možnosti bezplatného vyšetření neví.

Chceme tak přispět k lepší informovanosti, varovat a inspirovat ostatní. Zdraví není samozřejmost.

Zdraví je dar. Važme si ho!

Květen 2021

…vyhrkla jsem poté, co prošedivělý radiolog vyslovil tu děsivou diagnózu.

Rakovina plic.  

Vybavily se mi ty příšerné obrázky na krabičkách cigaret s nápisem kouření škodí zdraví.

„Cože? To není možné.“

Je mi 43, nikdy jsem nekouřila, ani s kuřákem nežila. Nikdo v naší rodině nikdy nekouřil. Poměrně zdravě se stravuji, piji zdravé zeleninové šťávy, cvičím jógu, začala jsem s meditací, snažím se kontrolovat stres, ubrala jsem i v práci.

Chodím pravidelně na preventivní prohlídky na gynekologii a vyšetření prsou.

Krevní testy mám v pořádku.

To musí být omyl!

Seč se každý třetí Čech během svého života setká s onkologickým onemocněním, slovo rakovina děsí a toto onemocnění je stále tabu.

Střih.

Pár měsíců zpět.

Vrátila jsem se ze sabatického pobytu v Kostarice.

Syndrom vyhoření, vyčerpanost z práce, zklamání s fungováním s partnerem ve firmě, osobní život v tu dobu měl taky trhliny, nic mi nedávalo smysl. Tak nějak jsem se cítila prázdná a nenaplněná, když jsem odlétala jen s letenkou tam. Strávila jsem tam neuvěřitelné skoro 4 měsíce dobrodružství, poznávání nádherné země, a především sama sebe.

Po návratu, kdy jsem totálně změnila svoje stereotypní chování, téměř celý pobyt nepila alkohol, nejedla maso, denně se aktivně hýbala, cvičila jógu, začala surfovat, překonávala své strachy a obavy, meditovala, četla, začala se dívat na věci jiným úhlem a hlavně se nestresovala, jsem se cítila skvěle. Fyzicky i mentálně jsem se cítila tak jak dlouho ne. Plná sil, pozitivní energie, plánů. 

Po návratu nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém těle něco děje.

Až na jeden malý téměř „zanedbatelný“ detail.

Při sportu jsem měla pocit, že moje kondička je ta tam, že se více zadýchávám a jaksi mi chybí dech. „Holt jsem zřejmě vyšla z formy“, myslela si a vzpomínala na moje běžecká rána a desítku pod hodinu. „Na tohle číslo zavolej, dělají sportovní prohlídky a zátěžový test pro sportovce“ navrhl mi můj trenér v posilovně. Nikdy mu nepřestanu děkovat za tento nápad a iniciativu, která mě pravděpodobně zachránila.

Kdysi jsem stejné vyšetření absolvovala, když jsem trénovala na půlmaraton, je možné, že už je to 8 let?

Souhlasila jsem.  Při telefonickém objednání mi ochotná operátorka kliniky nabízí i balíček post covid vyšetření. Už i nemocnice mají odbornice na marketing, pomyslela jsem si.

Samozřejmě vyšetření se platí. No co, zdraví především, nebudu na sobě šetřit, aniž bych v ten moment tušila, jak mi tato „marketingová nabídka“ a moje rozhodnutí investovat to svého zdraví, možná zachrání život.

Střih.

Sportovní prohlídka proběhla v pořádku.

Spirometrie méně. Trpíte na astma? „Ne, proč?“

Výsledky by mohly být lepší, říká mladičký lékař.

Následuje kolotoč vyšetření a lékařských názorů.

Pneumolog, radiolog, onkolog.

Nejdřív přijde na řadu rentgen. Je tam nějaký nález. Vypadá to na adenocarcinom“, říká zkušený radiolog.   

 

Pneumolog mě uklidňuje, at‘ se neděsím, že to je možná post covidová léze. „Možná jste proděla slabý zápal plic při covidu.“ Doporučuje vyšetření CT.

Uff, úleva. No jasně, měla jsem nepříjemný covid před rokem, to bude určitě ono.

CT potvrzuje názor radiologa, zřejmě adenocarcinom.

Infarkt podruhé.

Výsledek bronchoskopie se ukazuje jako negativní, tedy nepotvrdil přítomnost zhoubného nádoru.

(Vysvětivka : Při bronchoskopii lékař do průdušek přes nosní dutinu a hrdlo zavede tenkou, flexibilní nebo rigidní hadičku (bronchoskop) se světlem a kamerou a může si tak prohlédnout dýchací cesty zevnitř, posoudit jejich stav, odhalit různá onemocnění, jako jsou záněty, nádory a další choroby a v případě potřeby odebrat vzorek tkáně, který se následně odešle k dalšímu vyšetření (například na histologické nebo mikrobiologické vyšetření). 

Začínám se v tom ztrácet. Takže to není rakovina? „Googlím“ co se dá a propadám panice. To, co se dočtu, je dost děsivé,

Mám nervy na pochodu.

Další vyšetření.

PET. Vykazuje nízkou aktivitu. „Takže to není zhoubný nádor?“ Ptám se.

A zároveň už nevím, čemu věřit, jsem na pokraji zoufalství.

Nakonec se objednám u vyhlášeného onkologa, ať mi řekne svůj názor.

Podrobně vše zkoumá. Nakonec rozhodně řekne: „To musí pryč. Co nejdřív. Nebojte se, nově to děláme laparoskopicky s kamerou, vyřízneme jen tkán kolem, to bude dobrý.“

Infarkt číslo 3.

Hledá se tedy vhodný termín a zrovna v době, kdy varianta covidu Delta propukla ve své velké parádě. Mám poměrně dobře nastudováno, co mě čeká, tedy až na „malý detail“ stále nevím, jak moc zhoubný nádor je, tedy jaké jsou šance na vyléčení = přežití.  

V tom čase to neumí přesně diagnostikovat ani lékaři.

Nálada a stav mysli jako na houpačce.

Odhodlanost se nehroutit, racionální myšlení střídá smutek a pláč, otázky, proč já, to není spravedlivé, já přece nekouřím, jsem ještě mladá, já nechci umřít.

O mé diagnóze ví jen pár nejbližších, neříkám ji ani rodině, nechci mé nejbližší zneklidňovat.

Takže se snažím tvářit, že je vše v pořádku.

Nenapadne mě se obrátit na odborníky, na psychologa.

Neříkat si o pomoc. Asi jsme tak byli vychováni.

Pamatuji si, jak oba mý rodiče onkologicky onemocněli. Je to 20 let.

Mámě i tátovi nebylo ani 46 když zemřeli. Museli se s tím poprat sami, uvědomuji si jaké to pro ně muselo být odcházet tak mladí.

Pamatuji si, jak náročné období to bylo i pro mě i mladší sestru a jaké trauma jsme si po mnoho let nesly. Tenkrát jsem je neznala a možná ani nebyly organizace, které onkologickým pacientům a jejich rodinám pomáhají. Ani mě samotnou nenapadlo se na někoho obrátit. Nevěděla jsem, jak se chovat, co mám dělat, jak s rodiči mluvit.

A pak jsem si svůj smutek držela v sobě mnoho let.

Diagnóza, léčba, která trvá dlouhé měsíce to je období strachu, úzkostí a obav.

To opravdu dokáže porazit i slona. I silný odolný jedinec může ztratit své pevné nervy a hlavu. Nejen strach o svůj vlastní život, ale myšlenky, co rodina? Co firma? Co bude s hypotékou? Sakra, mám pořádné pojištění?

Těch myšlenek je tolik, až máte pocit, že vám praskne hlava.

Já jsem měla a mám obrovské štěstí, že po mém boku stál a statečně stojí můj partner, moje opora, bez kterého si nedovedu představit ty poslední měsíce zvládat. Přátelé a rodina, která mě podpořila, podržela. Těm všem patří velké díky. Nebyla jsem v tom sama.

Bohužel ne každý má takové štěstí a mnoho lidí je v takovém náročném období samo, proto jsem ráda za organizace jako např. Amélie, které bezplatně nabízí psychosociální pomoc a podporu pacientům a jejich blízkým již ve fázi zjištění diagnózy, po dobu léčby ale i po jejím skončení.  Často takovou pomoc potřebují i rodinní příslušníci, kteří se o onkologického pacienta pečují. Taková péče je velmi náročná, zejména, když se jedná o pokročilé stádium onemocnění.

Střih.

Vzbudím se po 5 hodinách anestezie.

„Operace proběhla skvěle“, usmívá se šarmantní onkologický chirurg.

Odebrali jsme levý horní lalok a mízní uzliny.

( Vysvětlivka : Plicní lobektomie je chirurgický zákrok, který znamená odstranění plicního laloku. Provádí v celkové anestezii u některých forem rakoviny plic, obzvláště jde-li o jejich časné formy bez přítomných metastáz. V takovém případě může lobektomie nemocného člověka zcela vyléčit. Lobektomií lze nicméně řešit i některé nenádorové choroby, jako jsou například oblasti chronicky rozšířených průdušek (tzv. bronchiektázie) a ohraničené plicní záněty (plicní abscesy).

Přístupovou cestou bývá poměrně rozsáhlý řez na boku příslušné plíce. Alternativou je video-asistovaný zákrok, který se provádí pomocí více malých přístupových řezů).

Po nastudování dostupných informací z internetu mi bylo i přes doznívající anestezii jasné, že to nebyl post covidový nález, že se radiolog na první dobrou nemýlil a že byl nádor nejen zhoubný, ale i dost velký.

Dny po operaci nebyly příšerné tou bolestí, kdy nejlepší přítel jsou kapačky proti bolesti v čele s morfiem, ale útrpné je čekání na výsledek komplexní biopsie.

Ta totiž přesně definuje stádium onemocnění tedy uzdravení a procento přežití.

Než přijde výsledek, což trvá někdy i 10 nejdelších dnů vašeho života, nevíte, zda máte před sebou rok nebo snad i dalších 40 let života.

Zpětně si uvědomuji, jak moc bych bývala bych uvítala pomoc a přítomnost psychologa. Bohužel zdravotnické zařízení tuto možnost nenabízí. Chvályhodné je, že od druhého dne   po operaci na pokoj docházel 2x denně fyzioterapeut. Proč stále léčíme jen tělo. Co naše duše? Co strachy a obavy?

Na ty jsem dostala lék proti úzkosti.

Plicní nádor jsem odhalila náhodou a jsem nesmírně šťastná a považuji to za malý zázrak, že se jednalo o první stádium. Incidence rakoviny plic se totiž nejen v Česku ale celosvětově zvyšuje a platí to i u žen nekuřaček. Nemoc má na svědomí ročně přes pět tisíc životů České republice, 1,8 mil lidí zemře na celé světě.  10 milionu lidí na celém světě onemocní ročně rakovinou, nejrozšířenější je rakovina prsou, kterou se naštěstí daří s dobrými výsledky léčit, druhým nejrozšířenějším onkologickým onemocněním je právě rakovina plic, ta má bohužel stále nejvyšší mortalitu.  Zatímco člověk, který přijde k lékaři s rakovinou plic v prvním stadiu, má šedesátiprocentní šanci na pětileté přežití, u čtvrtého stadia, tedy když už nádor metastazuje do ostatních orgánů, se přežití rovná nule. Na nádor v prvním stadiu se ale většinou přijde náhodou a jeho výskyt je vzácný.

2 roky od operace měsíce po operaci se cítím

Zvykla jsem si na bolest po zákroku, která se občas ozve, na limitovanou kapacitu plic, na pravidelné půlroční kontroly, kdy netrpělivě čekám na výsledky kontrolního CT a doufám, že „ budu čistá“.

Uvědomila jsem si, jakým darem dech, který bereme jako samozřejmost.

Jak křehké je zdraví, kterého si často nevážíme.

Co mi pomohlo a pomáhá?

Rodinné zázemí, můj partner, který při mně stál a neopustil, což se bohužel často onkologickým pacientům stává, mý přátelé. Dechová rehabilitace, chození po horách, joga, pozitivní nastavení mysli.

Lucie Hampejzová

Spoluzakladatelka spolku Moje plíce.

Ahoj, moje jméno je Lucie. Jsem sportovkyně, podporovatelka zdravého životního stylu, milovnice přírody, a hlavně celoživotní nekuřačka.  Radami a pozitivním přístupem se snažím pomáhat dalším nemocným a stejně tak lidem, kteří by v budoucnu mohli onemocnět. V našem spolku chceme dalším lidem předávat zkušenosti a vyprávět své příběhy.

Kouření je závislost a je třeba to tak brát. V České republice ale máme propracovaný screeningový program, který může onemocnění odhalit hned v zárodku, kdy ho ještě lze dobře léčit. Je škoda, že se do něj zdaleka nezapojí každý, kdo na něj má bezplatný nárok.

 

Jmenuji se Lucie Hampejzová, v srpnu 2023 mi budo 53 let. Jsem celoživotní nekuřačka a miluji sport.

 

LISTOPAD

V listopadu 2022 mi byla diagnostikována rakovina plic, přesněji řečeno Bronchogenní karcinom S2 (pravé plíce) s generalizací do jater (C348 ZN) + 2 drobná ložiska plic (adenokarcinom).

Vše začalo nevinně o půl roku dříve.

DUBEN

Koncem dubna 2022 jsem podstoupila poměrně nenáročný gynekologický zákrok (odstranění polypu na děloze)  a ihned po propuštění jsem dostala virózu s kašlem. Tomu jsem nepřikládala velký význam.

Koupila jsem si průduškový čaj a kapky na kašel, ale kašle se ne a ne zbavit. 

Počátkem června jsem navštívila praktického lékaře a požádala ho, aby mi odebral krev a udělal mi testy na plicní chlamydie a alergie.

Trpím alergií na prach, pyl, trávy a břízu, takže jsem si myslela, že s přicházejícím jarem jde o alergické reakce. Praktický lékař mě poslech, vše bylo čisté a za 14 dní jsem si měla zavolat na výsledky.

CRP bylo v pořádku. Mezitím jsem dostala prášky na reflux žaludku, toto by prý také mohlo způsobovat kašel. Prášky na reflux nezabraly a výsledky na chlamydie byly v pořádku. Kašel mě trápil pořád a byl čím dál úpornější, nebyla jsem schopna ani spát.

ČERVENEC

První RTG plic (07/2022).

Ve zprávě z RTG pracoviště bylo, že mám počínající rozedmu plic, což mě velmi překvapilo. Praktický lékař mi napsal žádanku na specializovanou plicní ambulanci.

Rozběhl se kolotoč dalších vyšetření.

Spirometrie, další odběr krve kvůli alergiím.

SRPEN

Koncem srpna jsem paní doktorku navštívila znovu a dle testů na alergie jsem byla celkem v pořádku, kromě alergie na pyly o kterých jsem věděla nic překvapivého. Zvířecí alergie se nepotvrdily.

Nicméně jsem se dozvěděla, že mám astma a dostala jsem léky a žádanku na CT plic.

Bohužel k rakovině ještě trpím revmatoidní artritidou 3 stupně a od 1.9. jsem měla absolvovat lázeňskou léčbu s tím, že až se měsíci vrátím, tak půjdu na CT plic.

V lázních jsem byla čím dál více unavená, což je celkem normální, dle zkušeností z předchozích let. Klouby mě také více bolely, ale pak mě začaly hodně bolet ramena, což prý adenokarcinom způsobuje.

ŘÍJEN 2022

18.10. jsem konečně podstoupila CT vyšetření, které prokázalo 2 cm nález „značně cípatý.“  Toto mi paní doktorka sdělila 27.10.2022, byl to pátek a paní doktorka mi řekla, že musím zavolat na plicní ambulanci na Bulovku ještě dnes a že se nesmím nechat odbýt.

To už mi bylo jasné, že to bude jednat asi o větší problém. V pondělí jsem šla do plicní ambulance na Bulovku, kde mi udělali další vyšetření Bronchoskopii a PET/CT. Bohužel výsledky nedopadly dobře a byla jsem ještě odeslána na MR ( magnetická rezonance )  kvůli metastázím na játrech, které prokázalo vyšetření PET/CT.

Bohužel MR toto jenom potvrdila. Celou dobu jsem věřila, že budu mít pouze „revmatické uzlíky“ na plicích, protože svůj stav jsem samozřejmě konzultovala po příjezdu z lázní i se svou revmatoložkou Doc. MUDr. Linduškovou CSc.. 

LISTOPAD

Dne 22.11. 2022 jsem si vyslechla tuto pro mě nepříznivou zprávu s tím, že kvůli metastázím na játrech mě nebudou operovat.  „Zhroutil“ se mi svět, protože jsem si říkala, nádor mi odstraní a budu mít pokoj, k operaci jsem se dá se říct upínala.

 Počátkem prosince si mě převzala do péče skvělá lékařka paní MUDr. Jana Krejčí. Nic lepšího mě v mé situaci nemohlo potkat. Lidská, milá a skvělá lékařka, která mě a mého přítele uklidnila svým projevem. Opravdu nás uklidnila, věnovala nám svůj čas a vše vysvětlila. Ona byla ta, která rozhodla, že v mém případě operaci radši ne.

PROSINEC

14.12. jsem podstoupila svoji první chemoterapii ze šesti. Po třetí chemoterapii jsem podstoupila kontrolní CT, které ukázalo, že se metastázy na játrech zmenšují, z čehož měla i paní doktorka velkou radost.

Nyní mám za sebou druhou biologickou léčbu.

Jsem vděčná všem lékařům a sestrám, moc si jejich práce vážím a vím, že dělají vše pro to, aby zachránili lidský život. Jsem šťastná, že můžu tuto léčbu absolvovat a s tím, jak jde věda a výzkum ku předu tu určitě ještě pár krásných let pobýt.

Samozřejmě nejsou jen růžové dny a přiznám se, že jsem skončila na  antidepresivech.

Bohužel kvůli léčbě nádoru jsem musela vysadit lék, který měl mé klouby „pod kontrolou.“

Jsem bohužel často unavená a musím více odpočívat. Uvědomila jsem si, že práci na plný úvazek již bohužel nejsem schopna zvládnout.

Otevřela se mi příležitost jak smysluplně využít můj volný čas.

Samozřejmě jsem si kladla otázku, jak je možné, že mám rakovinu plic, když jsem celý život nekouřila, zdravě se stravovala a sportovala. Dokonce ani genetické testy, které jsem podstoupila neprokázaly žádný zmutovaný gen. Moji rodiče jsou relativně zdraví osmdesátníci.  V dětství mi otec doma kouřil a také v prvním zaměstnání bylo normální, že kuřáci obtěžovali nekuřáky v kancelářích. Vždy jsem byla aktivní člověk, v zimě hory, v létě kolo.

Bohužel jsem teď trošku omezená, ale snažím se v rámci možností chodit na procházky do přírody, kterou miluji a věnuji se své největší zálibě, a to je sběr minerálů.

Mám spoustu přátel a žiji aktivním společenským životem. Trochu jsem se zaměřila i na stravování, ale jídlo miluji stejně jako život, takže některé věci si opravdu vzít nenechám.

Určitě jsem v životě trochu zvolnila, netrápím se věcmi, které za to nestojí, celkově jsem se určitě více zklidnila. Jediné, co bych chtěla, trošku více začít sportovat, samozřejmě pokud to tělo dovolí.

Život miluji a věřím, že tuto nemoc zvládnu a překonám.

V létě 2022, těsně před stanovením mé diagnózy jsem si přečetla rozhovor s Ilonou Mančíkovou a oslovila ji prostřednictvím sociálních sítí. Překvapilo mě, jaká je milá a má zájem od druhé.

Začaly jsme si psát, byla to moje virtuální spojenkyně.

O pár měsíců později mě oslovila, abych se stala ambasadorem projektu „NEKAŠLI NA TO“.

 Neváhala jsem ani minutu.

Projekt se mi moc líbil, osvěta rakoviny plic a hlavně její prevence je důležitá, dnes to sama vím.

 Když začnete kašlat, je již většinou pozdě.  Nikdy by mě nenapadlo, že jako nekuřák mohu dostat v relativně mladém věku rakovinu plic.

Jsem ráda, že jsem se stala spoluzakladatelkou spolku Moje plíce, z.s., který věří pomůže mnoha dalším pacientům.

Věřím, že i můj příběh bude inspirovat ostatní.

Nekašlejte na své zdraví, poslouchejte své tělo, zůstaňte pozitivní a věřte, že ve vašem boji budete vítězem.

Moje motto zní : Dokud dýchám, žiji.

Robin Hošek

Spoluzakladatel spolku Moje plíce.

Ahoj, moje jméno je Robin a tohle je příběh o tom, jak jsem ve svých 27letech onemocněl tou nejzávažnější plicní chorobou, rakovinou. Je to příběh o zoufalství, uvědomění a o obrovském zázraku.

Příběh o tom, jak se i nepatrná šance spolu se zachováním chladné hlavy a se správnými lidmi kolem sebe může proměnit v úspěch. Příběh o tom, kdy ti život může nakopat prdel v kterémkoli věku a nakonec příběh, který boří mýtus o tom, že se rakovina plic týká pouze starších aktivních kuřáků, jelikož já za svůj život nevykouřil ani jednu cigaretu.

Největší problém u tohoto onemocnění je to, že pacient většinou přichází pozdě, kdy už není možnost využít tu nejúčinnější léčbu – chirurgický zákrok. Nebyl jsem výjimkou.

 

Podzim 2021. Tohle nejsem já, takhle moje tělo doteď nefungovalo, něco není v pořádku, něco se se mnou děje, tohle prostě nejsem já. Cítím se, jak kdyby mě přejel vlak. Dny jsou totožné. V šest ráno do práce, v pět zpět doma a následně v sedm vytuhnout na gauči. Únava, první příznak, který by mě měl nějak znepokojovat, ale proč? Zvláště, když je to normální i po 12 týdnech po prodělání kovidu. Čas plyne. Doktory neřeším a samozřejmě zlepšení žádné. Spíše naopak, přidává se kašel a ten se stupňuje a stupňuje. Víkendy jsou ještě ve znamení fotbalu, kde cítím, že už to opravu není ono. Kašel téměř při každém běhu, stále opřenej o kolena, vyřízenej, tělo už nezvládá takovou fyzickou aktivitou. O víkendech ještě zvládám chodit na fotbal, i když při posledním zápase, kdy kašlu každých 30 vteřin a po každém sprintu se opírám o kolena, jak mě všechno bolí. Usoudím, že je čas zajít k doktorovi. Kolečko antibiotik. Nic. Kašel stále přetrvává, dokonce nabývá na intenzitě. Poslední listopadový víkend. Je to tady. Poprvé vykašlávám krev. Tohle už vážně není dobrý. Následující pondělí ještě netušící, jaké události tímto dnem začnou, vyrážím a začíná noční můra (to jsem ještě vůbec netušil, jaké události tento den spustí). Jdu na plicní do Benešova. Rentgen zobrazuje, jako kdybych vdechnul předmět o velikosti pomeranče. Znejistím a ptám, co to jako je, to jste omylem zobrazila jiný rentgen? Nemohl jste spolknout od něčeho obal? Zcela jistě ne (paní doktorka už moc dobře věděla o co jde, jen mě nechtěla strašit). Okamžitě volá do Prahy. Jste na lačno, ptá se. Ano. Dobře, ještě dnes vám udělají bronchoskopii. V té chvíli ani nevím, o co jde. Jsem v Praze a čekám, až se mě ujmou. Se sestrami samá sranda. Poté přijde doktor a s ním asi deset zahraničních studentů, proč? To musím bejt nějakej pacient, připadám si jak v divadle, akorát poprvé na druhé straně. Evidentně jsem neobvyklý pacient. Všichni okolo dívající se na video z kamery se zarazí, co se to sakra děje a proč to tak dlouho trvá?. Po dvaceti minutách, kdy Hošek předvedl svůj abnormální dávicí reflex se ke mně doktor nahne a řekne. “Pravděpodobně jsem vám odebral vzorek nádoru.“ Snaží se mě uklidnit tím, že spousta nádorů je nezhoubných). Probíhají další kontroly včetně CT a konečně přichází den 3.12.21 na který už pravděpodobně nikdy nezapomenu. Sedím v čekárně na plicním v Thomayerove nemocnici a poprvé se setkávám s paní doktorkou. Ani si nestačím sednout na židli a poslouchám, “bohužel je tam nádor pane Hošek a již víme, že je zhoubný, více budeme vědět z histologie“… Cože? Značně se mi přitíží, vůbec tomu nemůžu uvěřit. Chvíli jen zírám do okna. Je ticho. Na paní doktorce je vidět, že tu nejsem rozhozený jen já. Říká se mi to těžko takhle mladému člověku. Je vidět, že z téhle situace nejsem rozhozený jen já. Ta otázka visí ve vzduchu. Musím se zeptat. Kolik mám tedy podle vás času? Řekla bych tak max tři roky. Odcházím. A přichází pro mě asi ta nejhorší část, jak mám tohle do háje říct svojí rodině. Jak se tohle říká? Čau tak jsem se dneska dozvěděl, že mě všichni přežijete? Nebo tak mám pro vás předčasný dárek k Vánocům? To jsou fóry co, sorry. Nicméně následující pracovní den jedu na bulovku na petko (tedy CT celého těla, zda můj novej kámoš není ještě někde jinde. I když on tak novej zase není, podle paní doktorky už je semnou přibližně rok). O výsledky si mám za pár dní volat. Asi nejtěžší hovor v životě, takovej frajer fakt nejsem, vymeknu. Ná brácha, tady je číslo, volej… První dobrá zpráva. Jsem bez metastazí.

Na výsledky z histologie je potřeba několik dní počkat. Nastává tedy čas nekonečného přemýšlení. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, o tom, co se to právě děje, co bude dál, jak to dopadne, prostě spousta scénářů, které mohou nastat (a tak to potrvá dalších pět měsíců). Přiznávám, že pozitivní myšlenky mi teď dosti chybí.

Můj zdravotní stav se rapidně horší, ke kašli se přidává dušnost. Taková, že se ani nelze zhluboka nadechnout, mohu spát jen v jedné jediné poloze, jinak se dusim, pokud tomu vůbec lze říkat spánek. Následky špatného dýchání mají vliv na hlavu, objevují se u mne neskutečné migrény, sotva se pár hodin udržím nanohou. Jsou tohle všechno následky obrovského stresu? Nebo jsem opravdu přišel za pět minut dvanáct a všechno spěje ke konci?

Posuneme se dále, jedu si pro výsledky z histologie, teda my jedeme, sám už bych to asi nezvládl. No hotový jsme z toho všichni, sebou mám doprovod (bratr s tátou). A to ještě nevíme, co přijde.  Nejdříve dostanu otázku, zda chci slyšet celou pravdu, odpověď je samozřejmě ano. S čím mám tedy tu čest?

High grade nemalobunečný karcinom pravé plíce ve stadiu IIIC. High grade znamená, že nádor má vysoký stupeň malignity. To znamená, že jeho buňky jsou velmi neobvyklé a rychle se množí, má tendeci být agresivnější a obtížněji se léčí. Třetí stadium znamená, že se již nádor rozšířil do okolních struktur, v mém případě do průdušnice (ale nechci si hrát na doktora, takhle jsem to postupem času navnímal).

 

Po pětiminutovém monologu paní doktorky, která nám říká, jak špatné to všechno je, není nikomu moc do řeči. Táta mě chytá za ruku „to bude dobrý“, ne, tohle už fakt dobrý nebude. Dobře a jaká je teda šance, že to celý zmizí. Cože, jaká šance? Copak si neposlouchal? “Tohle už ale nezmizí“, opáčí paní doktorka… Tak přeci nějaká šance být musí… “Tak okolo jednoho až dvou procent.“ Raději už se neptám, zda jsou ty tři roky stále reálný. Víc už asi slyšet nepotřebuju.

O dva dny později přicházím na první cyklus chemoterapii. A to s neuvěřitelnou rychlostí, jelikož mezi prvním dnem na plicním v Benešově a první chemoterapií uběhne pouhých 16dní, rychleji to snad ani není možný. Zároveň nastává období, kterému už navždy budu říkat „zbytečně strávený čas“, období, během kterého člověk mnoho věcí přehodnotí. Myslím, že zápis z tohoto dne vypovídá dost o tom, jak se cítím… Pacient přichází na chemoterapii, úzkost, ráno zvracel a bolela ho hlava, unavený, nemůže vůbec spát, dráždivý kašel (Opakuji, že tohle všechno se děje v mých 27letech, šílený, jak se člověku najednou rozsvítí v makovici).

Hned druhý den ráno po chemoterapii se stane něco neuvěřitelného, jsem bez dušnosti. Takže ta léčba musí přeci jen trochu zabírat. Na tom, že na konci bude zase všechno dobrý mi stejně nepřidá. Ale přidá na tom, co se mi ostatní snaží celou dobu říci, hlavně se snažte být v klidu, to se ostatním samozřejmě lehko řekne, ale něco na tom opravdu bude… Dobře, tak jo, tak se na to prostě v*seru (dodnes absolutně netuším, jak jsem to udělal, ale fakt jsem po celou tu dobu dokázal zachovat chladnou hlavu). Následující čtyři měsíce absolvuju celkově 4 cykly chemoterapie doplněné o 33 po sobě každý pracovní den jdoucích ozářek. Léčba mi postupně bere energii z těla a také kila, po skončení mi jich chybí 12.

Při kontrole před posledním cyklem chemoterapie je z rentgenu patrné, že je již téměř 80% nádoru pryč. Cože, takže jsem před posledním cyklem, a ještě mi chybí pár ozářek jejíž účinnost má působit ještě dalších šest týdnů – To je poprvé, kdy si zahrávám s myšlenkou, že by to mohlo i vyjít…

Po šesti týdnech od poslední chemoterapie mám naplánováno CT a kontrolu, na které se vážně dozvím, že je to celý nádor opravdu pryč. Může ten den ještě někdy něco překonat? A jelikož jsem slíbil příběh o velkém zázraku, tak přesně tady bych ho chtěl ukončit. Nezáleží na tom jak dlouho budu v remisi, nebo zda se to někdy vrátí. Dostal jsem druhou šanci a nehodlám ji promarnit.

A v čem teda tkví to uvědomění? Člověk by si měl nejvíc vážit toho, kdo je s ním 24/7. Já to tak dříve nedělal, vystavoval jsem své tělo faktorům, které mě dostaly do téhle šlamastiky. Dnes jsem si už celkem jistý, že si za to z části mohu sám. A co ty, vážíš si taky sám sebe?

A konečně, by mě opravdu zajímalo, zda někdy dostanu odpověď na to, proč se to všechno stalo, co mi tím, kdo chtěl říci, že jsem musel dostat až takhle tvrdou lekci? Kdo ví, třeba je to přesně tohle, tenhle text, tahle message… Každopádně od té doby se snažím dělat spoustu věcí proto, abych tu odpověď jednou dostal.

Závěrem bych chtěl moc rád poděkovat své rodině, že to, jak se semnou všechno zvládli. Dále celému Plicnímu oddělení onkologie v Thomayerově nemocnici, za jejich profesionální přístup a hlavně paní doktorce za obětavost a upřímnost. Bez toho by to takhle nemohlo nikdy dopadnout.