Květen 2021

…vyhrkla jsem poté, co prošedivělý radiolog vyslovil tu děsivou diagnózu.

Rakovina plic.  

Vybavily se mi ty příšerné obrázky na krabičkách cigaret s nápisem kouření škodí zdraví.

„Cože? To není možné.“

Je mi 43, nikdy jsem nekouřila, ani s kuřákem nežila. Nikdo v naší rodině nikdy nekouřil. Poměrně zdravě se stravuji, piji zdravé zeleninové šťávy, cvičím jógu, začala jsem s meditací, snažím se kontrolovat stres, ubrala jsem i v práci.

Chodím pravidelně na preventivní prohlídky na gynekologii a vyšetření prsou.

Krevní testy mám v pořádku.

To musí být omyl!

Seč se každý třetí Čech během svého života setká s onkologickým onemocněním, slovo rakovina děsí a toto onemocnění je stále tabu.

Střih.

Pár měsíců zpět.

Vrátila jsem se ze sabatického pobytu v Kostarice.

Syndrom vyhoření, vyčerpanost z práce, zklamání s fungováním s partnerem ve firmě, osobní život v tu dobu měl taky trhliny, nic mi nedávalo smysl. Tak nějak jsem se cítila prázdná a nenaplněná, když jsem odlétala jen s letenkou tam. Strávila jsem tam neuvěřitelné skoro 4 měsíce dobrodružství, poznávání nádherné země, a především sama sebe.

Po návratu, kdy jsem totálně změnila svoje stereotypní chování, téměř celý pobyt nepila alkohol, nejedla maso, denně se aktivně hýbala, cvičila jógu, začala surfovat, překonávala své strachy a obavy, meditovala, četla, začala se dívat na věci jiným úhlem a hlavně se nestresovala, jsem se cítila skvěle. Fyzicky i mentálně jsem se cítila tak jak dlouho ne. Plná sil, pozitivní energie, plánů. 

Po návratu nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém těle něco děje.

Až na jeden malý téměř „zanedbatelný“ detail.

Při sportu jsem měla pocit, že moje kondička je ta tam, že se více zadýchávám a jaksi mi chybí dech. „Holt jsem zřejmě vyšla z formy“, myslela si a vzpomínala na moje běžecká rána a desítku pod hodinu. „Na tohle číslo zavolej, dělají sportovní prohlídky a zátěžový test pro sportovce“ navrhl mi můj trenér v posilovně. Nikdy mu nepřestanu děkovat za tento nápad a iniciativu, která mě pravděpodobně zachránila.

Kdysi jsem stejné vyšetření absolvovala, když jsem trénovala na půlmaraton, je možné, že už je to 8 let?

Souhlasila jsem.  Při telefonickém objednání mi ochotná operátorka kliniky nabízí i balíček post covid vyšetření. Už i nemocnice mají odbornice na marketing, pomyslela jsem si.

Samozřejmě vyšetření se platí. No co, zdraví především, nebudu na sobě šetřit, aniž bych v ten moment tušila, jak mi tato „marketingová nabídka“ a moje rozhodnutí investovat to svého zdraví, možná zachrání život.

Střih.

Sportovní prohlídka proběhla v pořádku.

Spirometrie méně. Trpíte na astma? „Ne, proč?“

Výsledky by mohly být lepší, říká mladičký lékař.

Následuje kolotoč vyšetření a lékařských názorů.

Pneumolog, radiolog, onkolog.

Nejdřív přijde na řadu rentgen. Je tam nějaký nález. Vypadá to na adenocarcinom“, říká zkušený radiolog.   

Pneumolog mě uklidňuje, at‘ se neděsím, že to je možná post covidová léze. „Možná jste proděla slabý zápal plic při covidu.“ Doporučuje vyšetření CT.

Uff, úleva. No jasně, měla jsem nepříjemný covid před rokem, to bude určitě ono.

CT potvrzuje názor radiologa, zřejmě adenocarcinom.

Infarkt podruhé.

Výsledek bronchoskopie se ukazuje jako negativní, tedy nepotvrdil přítomnost zhoubného nádoru.

(Vysvětivka : Při bronchoskopii lékař do průdušek přes nosní dutinu a hrdlo zavede tenkou, flexibilní nebo rigidní hadičku (bronchoskop) se světlem a kamerou a může si tak prohlédnout dýchací cesty zevnitř, posoudit jejich stav, odhalit různá onemocnění, jako jsou záněty, nádory a další choroby a v případě potřeby odebrat vzorek tkáně, který se následně odešle k dalšímu vyšetření (například na histologické nebo mikrobiologické vyšetření). 

Začínám se v tom ztrácet. Takže to není rakovina? „Googlím“ co se dá a propadám panice. To, co se dočtu, je dost děsivé,

Mám nervy na pochodu.

Další vyšetření.

PET. Vykazuje nízkou aktivitu. „Takže to není zhoubný nádor?“ Ptám se.

A zároveň už nevím, čemu věřit, jsem na pokraji zoufalství.

Nakonec se objednám u vyhlášeného onkologa, ať mi řekne svůj názor.

Podrobně vše zkoumá. Nakonec rozhodně řekne: „To musí pryč. Co nejdřív. Nebojte se, nově to děláme laparoskopicky s kamerou, vyřízneme jen tkán kolem, to bude dobrý.“

Infarkt číslo 3.

Hledá se tedy vhodný termín a zrovna v době, kdy varianta covidu Delta propukla ve své velké parádě. Mám poměrně dobře nastudováno, co mě čeká, tedy až na „malý detail“ stále nevím, jak moc zhoubný nádor je, tedy jaké jsou šance na vyléčení = přežití.  

V tom čase to neumí přesně diagnostikovat ani lékaři.

Nálada a stav mysli jako na houpačce.

Odhodlanost se nehroutit, racionální myšlení střídá smutek a pláč, otázky, proč já, to není spravedlivé, já přece nekouřím, jsem ještě mladá, já nechci umřít.

O mé diagnóze ví jen pár nejbližších, neříkám ji ani rodině, nechci mé nejbližší zneklidňovat.

Takže se snažím tvářit, že je vše v pořádku.

Nenapadne mě se obrátit na odborníky, na psychologa.

Neříkat si o pomoc. Asi jsme tak byli vychováni.

Pamatuji si, jak oba mý rodiče onkologicky onemocněli. Je to 20 let.

Mámě i tátovi nebylo ani 46 když zemřeli. Museli se s tím poprat sami, uvědomuji si jaké to pro ně muselo být odcházet tak mladí.

Pamatuji si, jak náročné období to bylo i pro mě i mladší sestru a jaké trauma jsme si po mnoho let nesly. Tenkrát jsem je neznala a možná ani nebyly organizace, které onkologickým pacientům a jejich rodinám pomáhají. Ani mě samotnou nenapadlo se na někoho obrátit. Nevěděla jsem, jak se chovat, co mám dělat, jak s rodiči mluvit.

A pak jsem si svůj smutek držela v sobě mnoho let.

Diagnóza, léčba, která trvá dlouhé měsíce to je období strachu, úzkostí a obav.

To opravdu dokáže porazit i slona. I silný odolný jedinec může ztratit své pevné nervy a hlavu. Nejen strach o svůj vlastní život, ale myšlenky, co rodina? Co firma? Co bude s hypotékou? Sakra, mám pořádné pojištění?

Těch myšlenek je tolik, až máte pocit, že vám praskne hlava.

Já jsem měla a mám obrovské štěstí, že po mém boku stál a statečně stojí můj partner, moje opora, bez kterého si nedovedu představit ty poslední měsíce zvládat. Přátelé a rodina, která mě podpořila, podržela. Těm všem patří velké díky. Nebyla jsem v tom sama.

Bohužel ne každý má takové štěstí a mnoho lidí je v takovém náročném období samo, proto jsem ráda za organizace jako např. Amélie, které bezplatně nabízí psychosociální pomoc a podporu pacientům a jejich blízkým již ve fázi zjištění diagnózy, po dobu léčby ale i po jejím skončení.  Často takovou pomoc potřebují i rodinní příslušníci, kteří se o onkologického pacienta pečují. Taková péče je velmi náročná, zejména, když se jedná o pokročilé stádium onemocnění.

Střih.

Vzbudím se po 5 hodinách anestezie.

„Operace proběhla skvěle“, usmívá se šarmantní onkologický chirurg.

Odebrali jsme levý horní lalok a mízní uzliny.

( Vysvětlivka : Plicní lobektomie je chirurgický zákrok, který znamená odstranění plicního laloku. Provádí v celkové anestezii u některých forem rakoviny plic, obzvláště jde-li o jejich časné formy bez přítomných metastáz. V takovém případě může lobektomie nemocného člověka zcela vyléčit. Lobektomií lze nicméně řešit i některé nenádorové choroby, jako jsou například oblasti chronicky rozšířených průdušek (tzv. bronchiektázie) a ohraničené plicní záněty (plicní abscesy).

Přístupovou cestou bývá poměrně rozsáhlý řez na boku příslušné plíce. Alternativou je video-asistovaný zákrok, který se provádí pomocí více malých přístupových řezů).

Po nastudování dostupných informací z internetu mi bylo i přes doznívající anestezii jasné, že to nebyl post covidový nález, že se radiolog na první dobrou nemýlil a že byl nádor nejen zhoubný, ale i dost velký.

Dny po operaci nebyly příšerné tou bolestí, kdy nejlepší přítel jsou kapačky proti bolesti v čele s morfiem, ale útrpné je čekání na výsledek komplexní biopsie.

Ta totiž přesně definuje stádium onemocnění tedy uzdravení a procento přežití.

Než přijde výsledek, což trvá někdy i 10 nejdelších dnů vašeho života, nevíte, zda máte před sebou rok nebo snad i dalších 40 let života.

Zpětně si uvědomuji, jak moc bych bývala bych uvítala pomoc a přítomnost psychologa. Bohužel zdravotnické zařízení tuto možnost nenabízí. Chvályhodné je, že od druhého dne   po operaci na pokoj docházel 2x denně fyzioterapeut. Proč stále léčíme jen tělo. Co naše duše? Co strachy a obavy?

Na ty jsem dostala lék proti úzkosti.

Plicní nádor jsem odhalila náhodou a jsem nesmírně šťastná a považuji to za malý zázrak, že se jednalo o první stádium. Incidence rakoviny plic se totiž nejen v Česku ale celosvětově zvyšuje a platí to i u žen nekuřaček. Nemoc má na svědomí ročně přes pět tisíc životů České republice, 1,8 mil lidí zemře na celé světě.  10 milionu lidí na celém světě onemocní ročně rakovinou, nejrozšířenější je rakovina prsou, kterou se naštěstí daří s dobrými výsledky léčit, druhým nejrozšířenějším onkologickým onemocněním je právě rakovina plic, ta má bohužel stále nejvyšší mortalitu.  Zatímco člověk, který přijde k lékaři s rakovinou plic v prvním stadiu, má šedesátiprocentní šanci na pětileté přežití, u čtvrtého stadia, tedy když už nádor metastazuje do ostatních orgánů, se přežití rovná nule. Na nádor v prvním stadiu se ale většinou přijde náhodou a jeho výskyt je vzácný.

2 roky od operace měsíce po operaci se cítím

Zvykla jsem si na bolest po zákroku, která se občas ozve, na limitovanou kapacitu plic, na pravidelné půlroční kontroly, kdy netrpělivě čekám na výsledky kontrolního CT a doufám, že „ budu čistá“.

Uvědomila jsem si, jakým darem dech, který bereme jako samozřejmost.

Jak křehké je zdraví, kterého si často nevážíme.

Co mi pomohlo a pomáhá?

Rodinné zázemí, můj partner, který při mně stál a neopustil, což se bohužel často onkologickým pacientům stává, mý přátelé. Dechová rehabilitace, chození po horách, joga, pozitivní nastavení mysli.